Na dnes zahájené schůzi budou poslanci rozhodovat o novele zákona o Vojenském zpravodajství a dalších zákonů, která by měla významně posílit pravomoci Vojenského zpravodajství v oblasti kybernetické obrany a monitorování internetového provozu. Novela přináší celou řadu otázek, na něž svými vágními formulacemi neodpovídá. Je tedy otázkou zda vůbec lze z novely říci, o čem poslanci rozhodují, jaké pravomoci vlastně Vojenskému zpravodajství dávají. V každém případě jde o další velmi netransparentní rozšiřování pravomocí zpravodajských služeb v době, kdy zde chronicky chybí jejich kontrola.
Jedna z klíčových nových pravomocí, které Vojenské zpravodajství dostává, je právo požadovat od poskytovatelů služeb elektronických komunikací zřízení a zabezpečení rozhraní pro připojení vlastních technických prostředků kybernetické obrany. Jinými slovy jakési plošné monitorování internetového provozu s možností aktivních zásahů.
Pokud jde o monitoring, tak v současné době je k zajištění odposlechu nebo získání provozních a lokalizačních údajů zpravodajskými službami potřeba povolení soudu. Bez tohoto povolení provider informace nepředá nebo neumožní nasazení zpravodajské techniky. Na základě této novely bude technika Vojenského zpravodajství nasazena bez jakéhokoli soudního povolení a efektivní kontroly toho, co vlastně zpravodajská služba sleduje a co se získanými informacemi dále dělá.
“Požadavek na soudní povolení pro případy, kdy budou chtít zpravodajci sledovat konkrétní osoby, který je v zákoně obsažen, považujeme jen za snahu odvrátit pozornost. Problém je v tom, že monitorování internetového provozu samo o sobě je sledováním komunikace konkrétních lidí, které jsme schopni s různou pravděpodobností identifikovat. A to zejména propojováním dalších informací, které získáme a v jejichž získávání by právě zpravodajské služby měly být experty. Co tedy vlastně znamená pojem “konkrétní osoba” používaný v zákoně? S jakou mírou pravděpodobnosti tu osobu potřebujeme určit, aby byla konkrétní ve smyslu zákona, a aby zpravodajci museli žádat o soudní povolení ke sledování komunikace? Kdo bude kontrolovat, jaké informace zpravodajci propojují? A k čemu vlastně soudní povolení budeme žádat? Ke sledování komunikace nebo identifikaci osoby, jejíž komunikaci už máme zaznamenanou?” říká Jan Vobořil z nevládní organizace Iuridicum Remedium.
Jestliže dnes je důležitým regulativem nadužívání zásahů do soukromí nutná spolupráce se soudem a s providerem, který v konkrétním případě umožňuje nasazení zpravodajské techniky nebo předává provozní a lokalizační údaje, a jehož přirozeným zájmem je chránit soukromí svých klientů a pohlídat existenci a kvalitu soudního povolení, tak napříště bude spor o to, kdy už jde o zásah do soukromí a kdy ještě ne, řešit zpravodajská služba sama. Vzhledem k tomu, že primárním zájmem zpravodajských služeb je získávání informací, je nasnadě, jak bude tento spor vyřešen, zvlášť když zpravodajským službám chronicky chybí efektivní kontrola, a když se „konkrétní osoby“, o jejichž komunikaci půjde, o zájmu zpravodajských služeb o svoji osobu nikdy nedozví.
Návrh zákona tedy představuje obrovský prostor pro zneužití, u něhož je jen obtížně představitelné, že by ze strany Vojenského zpravodajství, mimochodem držitele anticeny pro Úředního slídila za rok 2013 za své angažmá v kauze Nagyová, nebyl využit k obcházení soudních povolení pro nasazování zpravodajské techniky či zjišťování informací o elektronických komunikacích.
“Nad rámec těchto námitek je nutné zdůraznit i nekoncepčnost návrhu, který neřeší konflikt pravomocí různých orgánů při obraně kyberprostoru, jako jsou pravomoci založené zákonem o kybernetické bezpečnosti nebo třeba pravomoci policie. Po schválení zákona dáváme vládě a Vojenskému zpravodajství v podstatě bianko šek, aby si v kyberprostoru dělali, co uznají za vhodné. Je otázkou, jestli toto chtějí poslanci, kteří budou pro zákon hlasovat,” zakončil Jan Vobořil.
