České noviny, 16.11.2018- Právo na odpojení

 Na tradičně zajímavostmi nabitém OpenAltu zařadili letos do programu i téma digitálního vyloučení. Příspěvek Josefa Šmídy z Fondu dalšího vzdělávání představil chvályhodnou strategii, ve které resort práce a sociálních věcí pamatuje na lidi, kteří digitální řešení nemohou využívat a která má najít cesty k tzv. digitálnímu začleňování.
 
Právě u digitálního začleňování příspěvek i debata dovedly k zásadnějším otázkám řešeným už v debatách mimo program:
 
Proč je digitalizace života dobrá? Je dobrá vždy a ve všem? Je žádoucí -a legitimní- volit vůči digitálně vyloučeným poněkud protektorský přístup „jak je k těm technologiím motivovat?“ (jak zaznělo v debatě).
 
Osobně věřím, že se díky poctivým debatám o tématech digitálního začleňování i digitalizace obecně dobereme k tomu, abychom si řekli, že
 
digitální řešení nejsou vždy ta nejlepší
i tam, kde jsou nejlepší, není možné do jejich používání lidi nutit.
Jinak řečeno, všechny ty „digitální ústavy“ připravované (zatím bohužel jen) tech byznysem, které se točí okolo „práva na digitální komunikaci“ musí obsahovat i „právo na analogovou komunikaci“ pro lidi, kteří digitální komunikaci nepoužívají. Ať už proto, že jsou digitálně vyloučení nebo jsou to dobrovolní digitální Robinsoni.
 
Těch druhých bude přibývat, byť to určitě nebude nikdy většina. Nicméně pojmy jako digitální únava nebo digitální detox jsou slyšet čím dál častěji. Ochrana svého soukromí jako motiv proč neužívat bezhotovostní platby či mnoho dalších řešení ponechávajících věčnou digitální stopu (o úkonech často velmi osobních), jsou také legitimní důvody, proč má být právo na analogové (nebo offline) řešení v případné “digitální ústavě“ být nejen vedle, ale možná i nad právem na sexy digi řešení.
 
Na okraj, projekt digitální ústavy má ten velké plus za to , že nastavuje vektor opačný vůči nebezpečným trendům „digitálních gilotin“ typu francouzského HADOPI (tj. zákonem podloženého trestu „odpojení“ za například porušování –kupříkladu- autorských práv)
 
Je moc dobře, že přednášející a spoluautor strategie digitálního začleňování o potřebě „práva na analogové řešení“ ví. Je to spíš výjimka. Většina všech možných digitálních strategických dokumentů -kterých má ČR desítky- bere bez hlubších argumentů za dané, že digitalizace je nutná, jen a jen přínosná, dobro samo o sobě. To je ovšem velká chyba, protože to neplatí vždy, všude a u každého.
 
Situace jako Kafkově Zámku zažívají lidé nejen v Estonsku (vzývaném pro svou maximálně digitalizovanou veřejnou správu) když chtějí vyřídit atypickou věc. Zažívá je třeba i řemeslník s tlačítkovým telefonem, který potřebuje zaparkovat v Praze v modré zóně, ale nemůže zaplatit parkovné, protože byly zrušeny stírací platební kupony a platit lze jen a pouze pomocí mobilní aplikace.
 
„Uzamčení“ různých digitalizovaných řešení pro obyčejné alternativy - lidskou domluvu, hotovostní peníze, papírové kupony by se nemělo dít.
 
Nestačí jen empatie pro hrdinu filmu Já, Daniel Blake, padesátníka co přišel o práci ztraceného v systému hlasových automatických linek a e-formulářů na úřadu práce. Není řešením celoživotně rukama pracujícímu padesátníkovi nabízet „zvýšení digitálních kompetencí“. Ono totiž posílení lidského prvku (v obou smyslech) třeba v systému sociální pomoci znamená horu nových pracovních míst pro pomáhající profese – tedy jeden z možných stabilizačních polštářů pro celou společnost v nadcházejícím robotizačním zlomu.
 
Zkrátka, diskuse nad digitálním vyloučením nakonec může ukázat, že i my, nevyloučení bychom měli vposledku mít právo „vyloučit se“ a moci použít nástroje analogového světa. Nejde jen o soukromí, bezpečnost/zranitelnost těchto systémů nebo věc osobního komfortu/preference. Jsou to důvody pádné minimálně stejně jako ty pro digitalizaci.
Helena Svatošová