Chytrá karanténa inzeruje do světa, že není jen tak ledaco. Sympaticky působí ujištění, že data se nebudou sbírat bez poskytnutí výslovného souhlasu. Při bližším pohledu se však zdá, že plán je spíše vychytralý nežli chytrý.
Heslem posledních dní v boji proti nákaze COVID 19 se stal pojem „chytrá karanténa“. Má jít o řadu opatření, které mají vést k uvolnění plošných omezení výměnou za důsledné vyhledávání nakažených či jejich kontaktů a jejich umisťování do karantény.
Důležitou součástí má být i využití dat o poloze mobilního telefonu či údajů o platbách kartami. S nápadem přišla iniciativa soukromých firem sdružená v iniciativě COVID19CZ a státu se zalíbila.
Na první pohled nápad nevypadá špatně. Podstatou totiž má být získání souhlasu nakaženého, což je v dnešní době ohled na ochranu soukromí, který není úplně běžný. Když se ale člověk začne pídit po detailech, jak by celý systém měl vypadat, kdo v něm bude mít jakou roli, a tedy i odpovědnost, naráží často na protichůdné informace. Spíše než odpovědi se množí otázky.
Budou data využívána opravdu pouze se souhlasem? Jak s tím pak korespondují výroky Romana Prymuly, že trasování bude využíváno ke kontrole dodržování karantény? A jak budou dohledáváni potenciálně nakažení, na něž nemá nakažený kontakt?
Nebudou náhodou k tomu také sloužit lokalizační data o mobilech přihlášených v jeden čas k jedné buňce BTS nebo údaje o tom, kdo zrovna ve stejný čas platil v obchodě? A pro zpracovávání jejich dat už nebude potřeba souhlas?
Ale dobře, dejme tomu, že skutečně dáme souhlas s využitím dat. Komu ho vlastně budeme dávat? Kdo má jakou roli v jejich zpracování? Podle informací z iniciativy COVID19CZ pro server iRozhlas.cz se zdá, že třeba údaje o poloze mobilního telefonu budou zpracovávat jen telefonní operátoři a call centrum. Ale kdo jsou tito operátoři? Čí jsou to zaměstnanci? Kdo za ně odpovídá?
Data prý nebudou předávána státním orgánům. Ale na základě jakého ustanovení zákona bude jejich správce — zřejmě nějaká soukromá společnost — požadavky státu na poskytnutí informací odmítat, když tu není žádná specifická povinnost mlčenlivosti jako například u telefonních operátorů či bank? To vše je podstatné, protože platný souhlas ke zpracování dat lze dát jen tehdy, pokud osoba, která ho dává, skutečně ví, k čemu a komu ho poskytuje.
Řadě lidí se mohou tyto otázky zdát jako podružné tváří tvář ohrožení, kterému čelíme. Nejde ovšem jen o — pro někoho abstraktní — zachování lidských práv, ale vše může mít i zcela praktické dopady. Pokud by se například vyskytly obdobné úniky informací jako nedávno na Slovensku, pak by to ve spojení s již známými případy ostrakizace některých nakažených v rámci komunity mohlo vést k snižování ochoty — zejména nakažených s mírnějším průběhem nemoci — své problémy hlásit a nechat se testovat.
To by samozřejmě mohlo výrazně omezit pozitivní dopady chytré karantény. V takové chvíli by bylo už jasnější, že ochrana osobních údajů a důvěra v jejich zpracovatele je podobně klíčovým opatřením v boji proti koronaviru, jako je distribuce roušek.
Stát by měl podrobně vysvětlil fungování a role jednotlivých státních úřadu i soukromých subjektů v celém systému, měl by jasně sdělit, s jakými konkrétními daty jakých osob se pracuje, k čemu všemu a kým budou poskytnuté údaje využívány a jak se zamezí identifikaci nakažených. Ideálně by to měl udělat písemně, aby se předešlo dezinterpretacím.
A měl by to udělat pro širokou veřejnost, nejen pro ty, kteří budou k využití informací dávat souhlas. Obecná prohlášení o tom, že zpracování údajů je věnována maximální pozornost bez konkrétních informací a záruk, jsme bohužel v minulosti slyšeli už od mnohých a asi už nikdo je jako záruku proti zneužití dat vážně nebere.
Jan Vobořil- advokát, výkonný ředitel Iuridicum Remedium, z.s
