Data retention - jak si poradí ústavní soudci s kanónem na vrabce?

 Teleoperátoři uchovávají dle příkazu zákona o každém z nás tolik metadat o naší komunikaci půl roku zpětně, že by původci složek StB mohli takové bohatství informací o člověku nasbíraných za šest měsíců jen závidět. Na rozdíl od někdejších státněbezpečnostních svazků se ale tyto masy dat týkají všech obyvatel (respektive těch, co mají mobil nebo internet). Tu samou povinnost zákon o elektronických komunikacích ukládá i providerům, poskytovatelům internetového připojení.
 
Toto povinné plošné uchovávání metadat o komunikaci populace (tzv. data retention) znamená u každého uživatele záznam mapující půl roku dozadu denní režim, pohyb, frekvenci hovorů a SMS, okruh lidí, se kterými komunikujeme, použití šifrování, měnění SIMek v přístrojích a další. Nasazení data science pak umožňuje získání vzorců komunikace, jakýchsi digitálních jedinečných otisků a dalších odvozených informací, o kterých držitel telefonu nemá sám ponětí.
 
Za toto preventivní shromažďování dat o komunikaci občanstva platí stát ročně jen teleoperátorům dalece přes sto milionů korun.
 
Jak se toto zavedlo a jak vypadají aktuální snahy o stopku této praxi?
 
Zákonné ustanovení, které data retention zavedlo, má původ v evropské směrnici z roku 2005. Směrnici „na sílu“ prosadila tehdy předsedající Velká Británie. Ta, aby se vyhnula tehdy nutnému jednomyslnému hlasování v Radě, označila směrnici jako nástroj jednotného trhu a tak mohla být prohlasována prostou většinou. (To je důvod, proč je dodnes oficiálně data retention „v gesci“ ministerstva průmyslu a obchodu nikoliv ministerstva vnitra, resortu který fakticky institut využívá a obhajuje). V průběhu let zafungovala justiční kontrola, a data retention bylo rušeno napříč Evropou ústavními soudy. Korunováno bylo rozhodnutími Evropského soudního dvora, které zrušily jak směrnici samotnou, tak prohlásily přetrvávající národní data retention zákony za rozporné se základním právem EU. To je pro soukromí občanů dobrá zpráva.
 
Bohužel se ukazuje, že časová prodleva nápravy takto vadné legislativy jí spíš hraje do karet. Za dobu fungování data retention si zejména policisté zvykli na snadný přístup k tomuto důkaznímu prostředku. Psychologicky se jim nelze divit, že se jej nechtějí vzdát. I operátoři si na masy uchovávaných dat za nemalé odměny zvykli a nemluvíme i o právně sporném ekosystému jako je třeba přeprodávání různých dat klientů pro „bodování“ jejich bonity a podobně (viz Telco skóre). Bohužel, tyto záznamy jsou také vysloveně zneužitelné. Krádeže dat u teleoperátorů a jejich nabízení na trhu se dějí. Pokoutní „služby“ pracovníků pro různé soukromé detektivní agentury také.
 
Iuridicum Remedium (IuRe), kde mám to potěšení působit, se věnuje data retention už od roku 2005. Povedlo se nám zrušení právní úpravy Ústavním soudem  v roce 2011 (a její znovupřijetí v mírnější podobě rok poté). Naposledy jsme sehnali 58 poslanců napříč kluby a s nimi podali na konci roku 2017 Ústavnímu soudu návrh na zrušení této části legislativy.
 
Před měsícem nařídil Ústavní soud tuto věc veřejnému projednání pléna. Je to poměrně výjimečný postup, poslední veřejné jednání se konalo před dvěma lety. Ústavní soud chtěl získat vyjádření zástupců různých zájmových skupin a čísel o využívání data retention.
 
Shrnuji, co přineslo veřejné projednání za nejzajímavější informace:
 
1. většina přítomných předvolaných osob byla ze sféry uživatelů data retention – státní zastupitelství, hned tři útvary policie, ministerstvo vnitra. Vedle toho promluvil zástupce jednoho operátora a (nijak oslnivě) zástupce Unie obhájců; jako odborník na problematiku digitálních práv vypovídal rovněž doc. Polčák z brněnského Ústavu práva a technologií. Dočkali jsme se tak logicky více poukazů na případy, kdy data retention umí posloužit a tvrzení, jak jsou pro potírání kriminality, výslovně pak vražd, nebo pátrání po osobách nezbytná.
 
2. zásadní informací bylo, že se zřejmě zcela rezignuje na kontrolní funkci, která byla do trestního řádu vložena po prvním zrušení data retention – zpětnému informování lidí, že jejich data byla využita. To musí pro Ústavní soud, který tuto pojistku ve svém minulém rušícím nálezu doporučil, zásadní poznatek.
 
3. není jasné, na základě jakého právního důvodu jsou údaje o komunikaci lidí stažená (resp. zkopírovaná) na Útvar zvláštních činností Policie ČR. Z informací, které jsme zjišťovali dodatečně, uchovávají všechny odpovědi operátorů týkající se desítek či stovek tisíc osob, které nemají s žádným zločinem nic společného, pět let.
 
4. Objasněnost kriminality neklesla v době, kdy všechna metadata o komunikaci nebyla pro policii dostupná (tj. mezi účinností nálezu Ústavního soudu z roku 2011 a přijetím nové právní úpravy). Tato skutečnost jednoznačně statisticky dokládající nízký přínos plošného sledování není přitom v ČR nějakým výjimečným jevem a platí třeba i pro Německo a další státy.
 
Co mi na jednání chybělo, že nezaznělo:
 
1. Více o praxi pátrání po osobách nebo dokazování kriminality v zemích, kde data retention zrušili, ev. nikdy neměli (paradoxně bude druhý případ z uvedeného důvodu nastavení systému, snazší). Například Slovensko se bez tohoto nástroje obejde.
 
2. S tím souvisí i pojednání o instrumentech alternativních, zejména data freezingu fungující částečně třeba v Německu, tedy uchovávání až od okamžiku, kdy k tomu dá v konkrétním případě policie příkaz.
 
3. Je škoda, že deset milionů lidí, o jejichž preventivní sledování jde, bylo zastoupeno v podstatě jen v osobě navrhovatelův- tj. skupiny poslanců zastoupené jedním advokátem, mým kolegou. Naopak velký prostor patřil těm, pro něž jsou naše data pracovním nástrojem či obživou od policie, přes státní zastupitelství až po operátory.
 
 Ústavnímu soudu patří ocenění za pozornost věci věnovanou formou veřejného zasedání pléna. Doporučuji sledovat, jaké bude finální rozhodnutí. I díky náskoku technologie a pevně zajeté praxe před právní úpravou, to nebude jistě lehké rozhodování.
 
 
Helena Svatošová
 
Vyšlo na webu ceskenoviny.cz